Loni na jaře
jsem se vydal do starořecké Dodony. Co tam? Něco jsem řešil s Homérem a Patočkou a
trochu to vypadalo na patovou situaci. Co by si na mém místě počali racionální
lidé antiky? No přece by se šli poradit do věštírny! Do které? Delfy již dávno
nejsou omphalem čili pupkem světa a já nejsem, aspoň zatím, takový
barbar, abych pojídal želví polévku – takže volba padla na Dodonu. Zdejší chrám
kdysi obýval hromovládce Zeus a krásná Dione. Posvátný dubový háj, šepot bohů
ve větvích a šumění listů, cinkot žaludů o bronzové tripusy, hrdličky obdařené
lidskou řečí, kněží, co chodili bosi a spali na zemi. Dodona, od nejstarších
dob ctěná pro sílu pronesených pravd, vyhledávaná hrdiny eposů putujících za
dobrodružstvím. Na Balkán s batohem na zádech tedy mířila má skromná kavalírská
cesta (neboli grand tour, jak o ní pojednává třeba Mark Twain v The
Innocents Abroad, jestli znáte).
Na dalších
listech se můžete dočíst postřehy o dáckých válkách císaře Trajána,
zakladatelích bulharské archeologie bratrech Škorpilových, řeckých Makedoncích,
nebo britském archeologovi, co bojoval s guerrillami.